Otop
Ze všech výrobních momentů bylo topivo nejdůležitější složkou při tavení i zkujňování železa. Tato složka činila největší procento všech nákladů, která nikdy neklesla pod 40%. Například náklady na dolování, pokud se těžilo z vlastních zdrojů, nepřesahovaly 20% celkových nákladů. O zdaru podniku a jeho konkurenční schopnosti tedy rozhodovalo hlavně jeho umístění v lokalitě, ve které byly dlouhodobě zajištěny energetické zdroje. Hluboké lesy s obrovskou zásobou rašeliny a dřeva, tomu byly dobrou zárukou.
Rašelina jako otop
Pro potřeby železáren byla ve velké míře využívána rašelina, která se těžila v okolních lesích. Rašelina se těžila ručně – zvláštními rýči se vypichovaly kusy rašelinového bahna o velikosti větší cihly, tzv.borky. Ty se pak na trakaři odvážely stranou a stavěly se z nich prodyšné hraničky, na kterých vysychaly. Vyschlé borky se odvážely ke spotřebitelům. Množství vyrobených borků záviselo od poptávky.
Ruční těžba rašeliny - borkování
Kolem roku 1863 byly zaznamenány pokusy o konstrukci stroje na těžbu rašeliny do hloubky 5,5 m s minimální obsluhou 3 lidí. Při 12 hodinovém pracovním dnu by se takto dalo vyrobit 10-12 tisíc borků. Nicméně místní poměry umožňovaly práci na borkovištích jen 3 až 4 měsíce v roce a proto zde nebyla strojní výroba borků zavedena.
Život na borkovišti barvitě popisuje následující text:
DALŠÍ TEXT: Život na borkovišti
Borky se nevyužívaly pouze v železárnách, ale topilo se s nimi i v pivovarech, cihelnách, sklárnách, ale i v domácnostech.Rašelina se však nepoužívala pouze k topení. Překvapivě měla široké uplatnění i v dalších oblastech. O četných pokusech dalšího využití rašeliny se můžete dočíst v následujícím textu:
DALŠÍ TEXT: Další využití rašeliny
.
Dřevěné uhlí jako otop
Jako otop do tavících pecí se používalo dřevěné uhlí, které se vyrábělo v milířích. Dřevěné uhlí dokázalo vyvinout mnohem větší žár než samotné dřevo. Při tavbě železa se rozdmýchávalo velikými koženými měchy, které poháněla vodní kola.
Různé typy milířů
Milíř německý Milíř slovanský
Jelikož náklady na tepelnou energii byly vysoké, věnovala se manipulaci s pálením uhlí vždy velká pozornost. V účetnictví velkostatku Chlum se dochovaly četné propočty, které zjišťovaly, zda se vyplatí výroba dřevěného uhlí přímo v lesích, nebo ve zvláštním milířišti blízko hutí. Velká pozornost byla věnována také způsobu milíření a rozměru dříví, který je k milíření nejvhodnější. Nicméně se i nadále část dřevěného uhlí vyráběla přímo u hutí a část přímo v lesích. K tomu přispěla i skutečnost, že chlumecké panství kupovalo dřevo i z jiných panství a na počátku 20. let 19. století i v nedalekém revíru Jemčina, kde získalo lacinější dříví z velkých větrných polomů. Právě zde se milířilo uhlí přímo v lesích a následně se dováželo k vysoké peci.
Na Chlumeckém panství se každoročně spotřebovalo 7 500 - 8 000 sáhů dřeva. I když množství vyrobeného uhlí z 1 sáhu dříví často kolísalo, dá se říci, že se dostávalo 11 ton uhlí (1 tona jest mírou dutou o objemu 6 kubických stop = 48 liber) a po ustálení cenové hladiny dostávali uhlíři za jednu tonu vypáleného uhlí 3,5 krejcarů mzdy. Při ustálené ceně dříví 5 zlatých za 1 sáh a při mzdě za kácení 33 krejcarů za 1 sáh, přišla 1 tona uhlí v domácích lesích na 33,5 krejcarů. V cizích lesích, například jindřichohradeckých se docilují i ceny menší, například 23,5 krejcaru. Manipulace při výrobě uhlí si vyžadovala mnoho lidí. Jenom na panství Chlum bývalo při milíření zaměstnáno 25-30 pracovníků. Uhlířští mistři zůstávali ve službách podniku po dlouhá léta.
Dobová ilustrace
